Tisíc plošin
From Institute of Intermedia
Deleuze Guatarri / Mille Plateaux / Tisíc plošin Fragment: Rysy rizomu
Shrňme základní charakteristické rysy rizómu: na rozdíl od stromů nebo jejich kořenů spojuje rizóm jakýkoliv bod s kterýmkoliv jiným, přičemž každý z jejich rysů neodkazuje nutně k rysům téže povahy; uvádí do hry velmi rozdílné režimy znaků a dokonce i stavy ne-znaků. Rizóm nelze redukovat ani na Jedno, ani na mnohé. Není to Jedno, které se stává dvěma nebo které by se dokonce stávalo přímo třema, čtyřmi, pěti, atd.. Není to mnohé, odvozované od Jednoho, nebo k němuž by se Jedno přidávalo (n+1).
Netvoří ho jednotky, ale dimenze nebo spíše pohyblivé směry. Nemá začátek, ani konec ale vždy střed, z toho roste a rozlévá se. Konstituuje lineární mnohosti s n dimenzemi, bez subjektu i objektu, rozložitelné do roviny konzistence, od nichž je Jedno vždy odčítáno (n-1). Taková mnohost nemůže variovat své dimenze, aniž by změnila svoji povahu a proměnila se. Oproti struktuře, definované souborem bodů a pozic, binárními vztahy mezi těmito body a bi-univokálními relacemi mezi těmito pozicemi, je rizóm tvořen pouze liniemi: liniemi segmentarity a stratifikace jako dimenzemi, ale také linií úniku nebo deteritorializace coby maximální dimenzí, ve které mnohost následující linii úniku prodělává metamorfózu a mění svoji povahu. Nelze však tyto linie nebo základní tahy zaměňovat s liniemi původu stromovitého typu, které jsou pouze lokalizovatelnými vazbami mezi body a pozicemi. Na rozdíl od stromu není rizóm předmětem reprodukce: ani vnější reprodukce jako strom-obraz, ani reprodukce vnitřní jako struktura-strom.
Rizóm je antigenealogie. Je to krátkodobá paměť anebo antipaměť. Rizóm operuje pomocí variace, expanze, výboje, zajetí, bodnutí. V protikladu ke grafice, kresbě nebo fotografii, v protikladu ke kopiím se rizóm vztahuje k mapě, která musí být produkována, konstruována, je vždy rozložitelná, spojitelná, reversibilní, modifikovatelná, s mnohými vstupy a výstupy, se svými liniemi úniku. To kopie je třeba přenášet na mapu a ne naopak. Na rozdíl od centrovaných (nebo také polycentrických) systémů s hierarchickou komunikací a předem ustavenými vztahy je rizóm systémem acentrickým, nehierarchickým a nesignifikujícím, bez Generála, bez organizující paměti nebo centrálního automatu, definovaným jedině a pouze cirkulací stavů.
To, o co v rizómu jde, je vztah k sexualitě, ale také k animálnímu a rostlinnému, ke světu, k politice, ke knize, k přírodním a umělým věcem, vztah, který se zcela liší od vztahu stromovitého: všechny druhy stávání se.
Plošina je vždy ve středu, nemá ani začátek, ani konec. Rizóm se skládá z plošin. Gregory Bateson používá slova „plošina k označení něčeho velmi zvláštního: souvislé, v sobě samé vibrující oblasti intenzit, jejíž rozvoj se vyhýbá jakékoliv orientaci k nějakému bodu kulminace nebo vnějšímu cíli. Bateson uvádí jako příklad balijskou kulturu, kde sexuální hry mezi matkou a dítětem nebo spory mezi lidmi procházejí právě touto bizarní stabilizací intenzit. „Jistý druh souvislé intenzivní plošiny nahrazuje orgasmus, válku nebo bod kulminace. Politováníhodným rysem západního myšlení je vztahovat výrazy a skutky k vnějším nebo transcendentním cílům místo toho, místo aby byly oceněny na rovině imanence podle své hodnoty o sobě.
Například kniha složená z kapitol má své body kulminace a body ukončení. Co se naproti tomu děje v knize tvořené z plošin, které spolu navzájem komunikují prostřednictvím mikroštěrbin, jako je tomu v mozku? „Plošinou nazýváme každou mnohost, která může být s ostatními spojena vnějšími podzemními stonky, až vzniká rizóm a může se rozšiřovat. Tuto knihu píšeme jako rizóm. Sestavili jsme ji z plošin. Z legrace jsme jí dali cirkulární formu. Každé ráno jsme vstávali a každý z nás se ptal, do kterých plošin se pustí, napsal pět řádků sem, deset řádků tam. Měli jsme halucinační zkušenosti, pozorovali jsme, jak linie jako zástupy malých mravenců opouštějí jednu plošinu a vstupují do druhé. Vytvářeli jsme kruhy konvergence. Každá plošina může být čtena od libovolného místa a může být uvedena do vztahu ke kterékoli jiné. K dosažení mnohého je třeba metody, která by ho utvářela efektivně, žádné typografické triky ani lexikální obratnost, míšení nebo tvoření slov, žádná syntaktická smělost ji nemůže nahradit. Ve skutečnosti jsou to nejčastěji všechno pouze mimetické postupy, určené k rozptýlení nebo rozpuštění jednoty zachované v jiné dimenzi pro knihu-obraz.
Technonarcismus. Typografické, lexikální nebo syntaktické kreace jsou nezbytné pouze tehdy, když přestanou náležet výrazové formě skryté jednoty a samy se stanou jednou z dimenzí uvažované mnohosti; známe vzácné úspěchy v této oblasti. My jsme to nedokázali. Jen jsme použili slova, která pro nás fungovala jako plošiny. RIZOMATIKA = SCHIZOANALÝZA = STRATOANALÝZA = PRAGMATIKA = MIKROPOLITIKA. Tato slova jsou pojmy, ale pojmy jsou linie, totiž systémy čísel, vázané k té či oné dimenzi mnohostí (jako jsou vrstvy, molekulární řetězce, linie úniku nebo zlomu, kruhy konvergence, atd.). V žádném případě se neucházíme o status vědy. Neznáme ani vědeckost, ani ideologii, nýbrž pouze uspořádání. Existují jen strojová uspořádání přání a kolektivní uspořádání vypovídání. Žádná signifikace a žádná subjektivace: psát na ntou (každé individuované vypovídání zůstává v zajetí vládnoucích signifikací, každá označující touha poukazuje na ovládnuté subjekty). Uspořádání ve své mnohosti nezbytně působí zároveň na sémiotické, materiální i sociální toky (nezávisle možnosti, že bude znovu uvedeno do teoretického nebo vědeckého rámce).
Už neexistuje žádné tripartitní rozdělení na pole reality, svět, pole reprezentace, knihu a pole subjektivity, autora. Uspořádání totiž propojuje určité mnohosti vzaté z každého z těchto řádů, takže kniha nemá pokračování v další knize, ani svůj objekt ve světě a konečně ani svůj subjekt v jednom či více autorech. Zdá se nám zkrátka,že nikdy není dost dobře možné psát ve jménu vnějšku. Vnějšek nemá obraz, signifikaci, ani subjektivitu. Kniha, uspořádání s vnějškem, proti knize-obrazu světa. Kniha-rizóm, která už není dichotomní, kůlová nebo svazčitá.
Nikdy nezapouštět kořeny, ani je nepěstovat, jakkoliv je obtížné neupadnout znovu do starých postupů. „Věci, které mi přicházejí na mysl, ke mně nepřicházejí od kořene, ale spíše odkudsi ze svého středu. Zkuste je však uchopit, zkuste se zachytit stébla trávy, které začímá růst jen ze středu stonku. Proč je to tak obtížné? To již je otázka po sémiotice vnímání. Není snadné vnímat věci ze středu a neshlížet na ně, ani k nim nevzhlížet, nevnímat je zleva doprava nebo naopak: zkuste to a uvidíte, že se všechno mění. Není snadné vidět trávu ve věcech a ve slovech. (Tak jako říkal Nietzsche, že aforismus musí být „přežvýkán; není možné oddělit plošinu od krav, které ji zaplňují a které jsou také oblaky na nebi).
Historie byla vždy psána z hlediska usedlíků a ve jménu jednotného Státního aparátu, který zde byl alespoň jako možný, a to i když se mluvilo o nomádech. To, co chybí, je Nomádologie, opak historie. Také v této oblasti dochází ke vzácným a velkým úspěchům - například v souvislosti s tématem dětských křížových výprav: kniha Marcela Schwoba, která zmnožuje vyprávění jako plošiny s variabilními dimenzemi. Andrzejewského kniha Brány ráje tvořená jednou jedinou nepřerušenou větou: proud dětí, proud pochodu s přešlapováním na místě, proud, který se protahuje do dálky a kvapí kupředu, sémiotický proud přiznání všech dětí, které se přicházejí vyzpovídat ke starému mnichovi v čele průvodu, proud přání a sexuality, každé dítě odešlo z lásky, každé je více či méně přímo vedeno temným posmrtným pederastickým přáním hraběte z Vendôme a v kruzích konvergence. Není důležité, zda proudy jsou „Jedním nebo mnohým, teď už jsme někde jinde: zde se objevuje kolektivní uspořádání vypovídání, strojové uspořádání touhy, jedno v druhém a obě napojena na ohromný vnějšek, který je mnohostí v každém případě. A pak tu máme novější příklad - knihu Armanda Farrachiho o Čtvrté křížové výpravě, La dislocation (Rozpad), kde se věty od sebe oddělují a rozptylují anebo se zase na sebe tlačí a koexistují, a kde písmena, typografie, začínají tančit s tím, jak křížová výprava upadá do blouznění. To jsou modely nomádského a rizomatického psaní.
Text se snoubí s válečným strojem a liniemi úniku, opouští vrstvy, segmentarity, usedlost a Státní aparát. Proč je ale ještě třeba modelu? Nejsou snad tyto knihy stále ještě „obrazem křížových výprav? Nezachovávají ještě jednotu, v případě Schwobovy knihy jednotu kůlovou, zakrnělou jednotu u Farrachiho a v nejhezčím případě Bran ráje jednotu zemřelého Hraběte? Je snad třeba ještě hlubšího nomádství, než je nomádství křížových výprav, nomádství pravých nomádů anebo těch, kteří se už ani nepohybují a nic neimitují? Těch, kteří pouze tvoří uspořádání? Jak kniha najde adekvátní vnějšek, s nímž by vytvořila uspořádání v heterogenitě, spíše než svět, který by reprodukovala? Z hlediska kultury je kniha nevyhnutelně kopií: kopií sebe sama, kopií předcházející knihy téhož autora, kopií jiných knih, ať jsou jakkoliv rozdílné, obtiskem dostupných pojmů a slov, přítomného, minulého nebo budoucího světa. Ale i antikulturní kniha může být ještě zatížena velmi těžkým kulturním břemenem, přesto ho však bude aktivně používat: zapomenutí namísto paměti, nerozvinutost místo pokroku v rozvoji, nomádství místo usedlosti, mapa místo kopie. RIZOMATIKA = POP-ANALÝZA, i přesto, že lid má jiné věci na práci, než ji číst, i přesto, že bloky univerzitní kultury nebo pseudovědeckosti zůstávají stále velmi mučivé nebo tíživé. Neboť věda by úplně zešílela, kdyby byla přenechána sobě samé.
Podívejte se na matematiku, to není věda, ale obludný a nomádský žargon. Dokonce a především v oblasti teorie je jakákoliv dočasná a pragmatická konstrukce hodnotnější než obtisk pojmů s jejich řezy a vývoji, které nic nemění. Raději nepostižitelný zlom než označující (signifiante) řez. Nomádi vynalezli válečný stroj proti Státnímu aparátu. Historie nikdy neporozuměla nomádství, kniha nikdy neporozuměla vnějšku. Stát jako model knihy a myšlení má dlouhou historii: logos, filosof-král, transcendence Ideje, interiorita pojmu, republika učenců, tribunál rozumu, funkcionáři myšlení, člověk zákonodárce a subjekt. Nárok Státu, aby se stal zvnitřněným obrazem řádu světa a lidé v něm zakořenili. Vztah válečného stroje k vnějšku však není nějakým jiným „modelem, je to uspořádání, které způsobuje, že se samo myšlení stává nomádským a kniha součástkou pro všechny pohyblivé stroje, stonkem pro rizóm. (Kleist a Kafka proti Goethemu).
Psát na n-tou, n-1, psát ve sloganech: Tvořte rizóm a ne kořen, nikdy nesázejte! Nesejte, pěstujte odnože! Nebuďte ani jedním, ani mnohým, buďte mnohostmi! Kreslete linii a nikdy ne bod! Rychlost proměňuje bod v linii! Buďte rychlí, i když stojíte na místě! Linie štěstí, linie boků, linie úniku. Neprobouzejte v sobě Generála! Dost pravých idejí, prostě mít ideu.(Godard). Mějte krátké ideje. Tvořte mapy a ne fotografie nebo kresby. Buďte Růžovým panterem a vaše lásky budou jako vosa a orchidea, kočka a pavián. O „starém muži-řece se říká:
He don't plant tatos Don't plant cotton Them that plants them is soon forgotten But old man river he just keeps rollin along.
Rizóm nezačíná, ani nekončí, je vždy ve středu, mezi věcmi, mezičlánek, intermezzo. Strom, to je příbuzenství, ale rizóm je spojenectví, jedině a pouze spojenectví. Strom vnucuje sloveso „být, tkanivem rizómu je spojka „...a...a...a.... V této spojce je dost síly na to, aby otřásla slovesem být, aby ho vykořenila. Kam jdete? Odkud přicházíte? Kam chcete dospět? - To jsou zcela zbytečné otázky. Vracet se k nepopsané desce nebo vycházet nebo znovu začínat od nuly, hledat počátek nebo základ, to všechno předpokládá falešnou koncepci cesty a pohybu (metodickou, pedagogickou, iniciační, symbolickou....). Kleist, Lenz nebo Büchner však znají jiný způsob cestování a pohybu: vycházet ze středu, procházet středem, přicházet a odcházet, spíše než začínat a končit. Ještě výrazněji se rizomatický sklon projevuje v americké, nebo již v anglické literatuře, které věděly, jak se pohybovat mezi věcmi, jak nastolit logiku spojky A, svrhnout ontologii, vypořádat se se základy, zrušit začátek a konec. Dokázaly vytvořit pragmatiku.
Střed vůbec nemusí znamenat průměr, je to naopak prostředí, kde věci nabývají na rychlosti. Mezi věcmi neznamená lokalizovatelný vztah, směřující od jedné věci k druhé a naopak, ale kolmý směr, příčný pohyb, který je unáší jednu a druhou, proud bez začátku i konce, podemílající oba břehy a nabírající rychlost uprostřed.
fragment z delšiho textu
