Janovského

From Institute of Intermedia

Janovského 39 Alexandra Morales pracovní verze

Janovského 37 je pokusem o aktualizaci archivu prostřednictvím performance. Archiv sestává z korespondence (dopisy a fotografie) mezi otcem a jeho dvěma dětmi, synem a dcerou, které byly od roku 1968 v emigraci. Hlavní snahou bylo ponechat autonomii nalezeným předmětům a zároveň se vyvarovat bezprizornosti, která může vznikat v případě nereflektovaného materiálu.

(verze pro 3 plátna)

Scénická kompozice: živá projekce pro tři plátna a čtené slovo Účinkující: 2 herci (Anna Oučadová, Martin Luhan/ Bohdan Bláhovec), 1 "operátor" u kamery (AM)

Materiál:3 projektory, 1 videokamera, 1 mikro-kamera, 1 laptop, světla, mikrofonny (dle dispozic prostoru)

Idea: Z neúplného souboru dopisů z let v rozmezí 1968-1987 byl poskládán scénář možné situace-příběhu lidí, kteří žili v době totality. Vědomí toho, že - i přes snahu citlivého dramaturgického zásahu - jde právě výběrem pasáží ke čtení a fotografií k ukázání o manipulaci a striktní subjektivní interpretaci (ať je již subjektem současné paradigma historické interpretace nebo individualita), jsem se snažila vyjádřit v důrazu na fyzickou manipulaci a přítomnost subjektu-voyera, který se probírá objekty. Pod kamerou, kde jsou snímány fotografie, jsou vidět i ruce "archiváře", textový editor je aluzí na lidské vnímání a pamět, kam se zarývají některé věty/obrazy jako "utkvělé ikony" a pozornost ke struktuře a povrchu jednotlivých předmětů je odkazem k naší představě o historii - materiální důkaz a esenci pamět, částečně představuje i odkaz ke sklonům k fetišizaci a zájem o záhadné, zaniklé (hranice smrti).

Dispozice: Na hlavní (střední) plátno jsou promítány fotografie a manipulace s nimi, tuto akci (rukou probrajích se objekty) snímá kamera. Nalezené fotografie nebyly manipulovány, byla jim ponechána podstata objektu (papírové snímky). Na levé plátno jsou promítány fragmetny textu - utkvělé věty. V textovém editoru jsou během čtení druhého z herců psány věty, které zazněly a které pro svou příznačnost ve vztahu k textu rezonují. Na pravém plátně za čtení prvního z herců běží projekce z mikro-kamery, která studuje materialitu objektu, zviditelňuje kvality evokující hmatový zážitek (poškozená struktura, roztržení, ohyb,...) a ztělesňující paměť.

Obraz tvaru obdélníku je složen ze tří oken. Prostřední (hlavní okno) je neustále živé, pravé okno je aktivní, ve chvíli, kdy čte první herec a druhá je manipuluje, levé ve chvíli, kdy čte druhý herec a kdy manipuluje první. Komponovaný obraz je utvářen za čteného slova (scénář z dopisů).

Alexandra Moralesová, CAS, FAMU kontakt: fox.mardou@gmail.com